Život a historie

Katastr naší obce leží na podzolovitých lesních pozemcích a půda je zde vcelku chudá na obsah základních živin.Tam, kde byla půda úrodná, byla obhospodařována za feudalismu šlechtou a tam také byly jejich dvory, jako příkladně Zámrsk, Chroustovice, Žilovice, nebo větší zemědělské usedlosti jako v obci Roveň, kde i dodnes jsou známá jména majitelů jako poslance Václava Udržala a jeho bratrů, či jména jako Douda, Špatenka a mnoho jiných. Když byly úrodné pozemky v okolí zabrány, přišla i řada na využití pozemků v méně úrodných oblastech, a tak i v naší obci.

Na močálovitých pozemcích bylo u nás vytvořeno 19 rybníků a v nich majitelé ? šlechta chovali dle rybníkářského práva ryby, zvláště pak kapry. Ještě doposud jsou zachovány hráze větších rybníků a i pomístní názvy jako například Lovisko, Velký rybník, Malý rybník, Podstavy a hráz, která zabíhá svojí západní částí až do lesa Ryplíku, pak její okolí je nazýváno Choboty a opravdu hráz ta naznačuje chobot slona, který zasahuje o svého vyššího středu a ztrácí se v lese.

 U těchto rybníků se začalo tvořit sídliště a první zmínky jsou zachovány s dřevěným mlýnem s vodním kolem, který původně stával u přímého výtoku vodního zdroje na Ježku a po době husitské byl sídlištěm lapků, kteří přepadali pokojné formany, a proto byl mlýn ten, šlechtou pobořen a později postaven mlýn nový a to už u dolních rybníků. Mlýn tento byl zbořen roku 1956 při vyrovnávání prudké zatáčky na silnici I. třídy, jenž byla kdysi hlavní spojí mezi pevností Olomoucí a Hradcem Králové a Josefovem.Tuto silnici nechala postavit císařovna Marie Terezie. Jako obchodní stezka je však tato silnice zanesena již v nejstarší mapě Čech z roku 1518 a to takzvané Klaudiánově mapě. V posledních letech se ve mlýně holcovaly jáhly a z ječmene pak se zpracovaly kroupy. Vodní kolo mělo svůj svéráz díky vantrokům a jejich podmanivému klapotu. Pod vodním kolem pak byly menší prohlubně, kde bylo plno malých ryb, které děti chytávaly do plechovek a přesazovaly do jiných vodních tůní.

Druhou nejstarší budovou byla hospoda zájezdní, u které se vybíralo mýtné a to z koně, povozu nebo i pěší osoby. Tam také formani přenocovali, kteří jeli formankou na Kyšperk či jiný hlavní směr. Dále tam přenocovali potulní cestující, ať to byli svobodní řemeslníci počínaje od brusičů, opravářů deštníků, bosňáci, se svým malým krámkem na hlavě, či kamnáři a mnoho dalších řemeslníků až po válečné invalidy, nebo osoby přestárlé, kteří žebrotou se protloukali světem, jen aby nemuseli být plně závislí na milosti domovské obce.

Ve vesnici byl též obecní domek, který měl čtyři místnosti a žilo v něm šest rodin, které se bez hádek skromně vešli a když sehnali na zabití nějakého psíka, pak se o něj svorně rozdělili.

Vedle hospody a mlýna byla postavena panská zemědělská usedlost, která stávala ze tří budov, kde jedna byla hlavní obytná pro uživatele označena čp. 2 , další budova, která sloužila jako ovčárna ta měla pořadové číslo 3 a ta se zachovala roubená až do našich let.

Třetí budova byla menší a se svojí roubenou stodolou byla spíše používána jako skladiště zásob pro potřebu obou budov předcházejících. Budovy byly původně sruby to dřevěné a teprve když vyhořel dům čp. 2, byly u něho postaveny zdi kamenné a jejich mohutná síla byla přes 90 cm a měla už odolnost menším i větším vpádům drobných vojenských hord či ojedinělých lapků. Všechny budovy byly stavěny do čtverce a uzavřeny vysokými dřevěnými vraty s kamennou klenbou, tak aby se projelo s fůrou mandel obilí o vrstvách asi pěti snopů, snad asi proto, že se více vrstev nenechalo na poli naložit pro půdní vlhkost.

Tato usedlost byla pronajímána od vrchnosti jednotlivým hospodářům, kteří nájemné odevzdávali měřičnými dávkami jednotlivých zemědělských výrobků, těch druhů které byly pěstovány a dále pojízdnou i pěší robotou odváděnou na panství statku zámrského.

Při jednotlivých válkách, které prošli naším krajem, byly usedlosti vypleněny a lidé museli opouštět svá obydlí, co nahospodařili, to jim vojny vzaly a žebráky se stali. Po vojně byly usedlosti najímány novým nájemcům s jistou úlevou.

Podle těchto zemědělských usedlostí bylo povoleno stavět čeledí domky malé a štíty vzájemně na sebe nalepených domků a i dnes je toto seskupení nazýváno pořadí.

Obživa to byla skromná a prvně pak to byly ovce, které vypásaly méně kulturní travní porosty. Později bylo přikročeno k dalšímu zúrodňování a rozšiřování pozemků. Vyklučením lesních porostů a pálením milířů byla známá naše obec už tím, že kouř se valil celou krajinou při pálení mnoha milířů a proto místní krajina byla nazývána ,,čmudírnou,,. Při výrobě dřevěného uhlí, kolomazů, viksu, pak tyto výrobky byly odváženy na trakařích dále do kraje, aby za výměnu jiného zboží mohla býti uhájena holá existence četných rodin. A že to byly rodiny početné, bohaté na děti, což byla výsada každé chudé rodiny.Vždyť třeba u Stehlíků bylo dětí devět. Některé rodiny byly i početnější. Vždyť lékařská péče nebyla a babička s kořením byla jen slabou útěchou proti zákeřným nemocem jako byly tuberkuloza, mor, neštovice, úplavice a nebo i samotný hlad. Slabší jedinci umírali již v útlém kojeneckém věku.Z této doby jest mnoho falešných mýtů jako například ten, že dítě než dožije se prvního roku nesmí vstoupit na hřbitov nebo do roka umře.

Ještě dnes se při hloubení zeminy nebo hluboké orbě dají nalézt zbytky ohořelého dřevěného uhlí a to zejména tam, kde stávaly milíře a obydlí uhlářů. Například v ,,Marku,, za hrází asi 20 metrů od nynější silnice, která vede k Radhošti.

Teprve majitel zámrského panství, komu za feudalismu tato oblast patřila, rytíř Jeník Zásadský z Gansendorfu, šlechtic to urozený, nechal snížit početní stav rybníků, ostatní plochy nechal upravit a začal cílevědomě hospodařit na tomto neúrodném kraji, už také proto, že rybami byla čeleď přejedena a více postních dní nebylo už vhodné dále stanovit. Druhá fara, která byla postavena v Radhošti a byla vysvěcena na sv. Jiří, obhospodařovala svojí kolátorou i naši krajinu ve které se ojedinělí osadníci nacházeli, o ryby taktéž již nestála.

Odvodněním pozemku a vypuštěním rybníků vznikla tak místa sušší a byly pak z nich ,,Palouky, Pastviska, u Milíře, Podstavy a mnoho dalších pomístních názvů na kterých se dalo jinak hospodařit než je nechat pouze zatopit.

Poloha katastru je se sklonem k jihu a celá obec je obklopena lesem. Výškový rozdíl je ze středu katastru, tj. na křižovatce, až do lesa směrem severním u posledního obytného domu 30 metrů a další rozdíl je se sklonem k jihozápadu o dalších 15 metrů větší.

Lesy jsou místy dosti hluboké a táhnou se od Chocně až k Hradci Králové.V lesích je též dostatek vrchní i spodní vody a na tomto základě je vybudován nad posledním domem v obci, celoobecní vodovod, jenž samospádem dokáže plně zásobit potřebu pitné vody v celé obci.

Další vodovod je skupinový, který byl vybudován po I. světové válce v místech ,,Na Ježku,, tam kde kdysi stával mlýn a stačil se svým polovičním zdrojem zásobit obyvatelé i jejich zvířectvo v obcích Vysoké, Litětiny, Horní a Dolní Roveň, Komárov a i Dašice.

Tlak spodních i vrchních vod z lesů působí převážně na pozemky našeho katastru a tím je zamokřuje, že za vlhčejších roků stávají se mokré a omezují tak vzduch v půdě a úroda na polích tím pádem rapidně klesá. V některých rocích se také stalo, že na hektar polí vysazeno bylo 30 metráků bramborové sadby a na podzim sklidilo se jich 25 metráků. Je zde vlhko a chladno, jaro přichází cirka o 10 dní opožděně než v sousední krajině.

Když sledujeme dobu vegetace jednotlivých plodin, pak v okolních obcích stálo již žito posekané týden v panácích, kdežto u nás hospodáři prohlíželi porosty a odhadovali dobu zrání.

V naší vesnici byla skýva chleba tvrdší nežli v mnoha jiných zemědělských obcích. Základní obživou přesto bylo zemědělství a proto se každá rodina snažila, aby měla kousek svého chleba či bramboru. Za I. republiky se někteří střední zemědělci těžko hospodářsky udrželi a byli donuceni část svých polí odprodávat. Po II. světové válce byli v obci již jen tři rolníci, kteří měli zemědělskou usedlost nad 10 hektarů (Lohnický, Kolář, Wayrauch).

Tito zemědělci měli každý pár koní a s nimi převážnou část roku odváželi stromy ? klády z lesa na Pilu a to do Zámrsku, Janoviček, Horního Jelení a Chrasti.

Dřevo se vozilo na ráfových vozech, které měli jen obrtel a na ně se zvedákem,,hasákem,, zvedaly klády. Obvykle se na pár koní naložilo kolem pěti plnometrů dřeva. Do větších kopců se připřahal pár koní ještě do přední části vojete, na jehož konci byl připevněn kovový hák.

Lohnický ještě těžil na svém pozemku maltový písek, který vozil stavebníkům do Vysokého Mýta. Takto si rolníci přivydělávali, aby pokryli své skromné náklady. Pokud jim někdy uhynul kůň, který si zlomil obvykle nohu na lesní pasece přes klády, nebo pařezy, pak těžko si ze svých prostředků nového koně mohli koupit a byl to zase pilař, pro kterého pracovali, který jim i mnohdy bezúročně tu tisícovku půjčil a tu mu potom spláceli třeba i několik roků.

Druhá část rolníků měla polnosti od 3 ? 6 hektarů. To byli rodiny, že jim to na obživu dalo, ale když nikdo z rodiny nešel za výdělkem, pak jedli jen samotnou ovocnářku, česnečku, kroupy, jáhly, mléko a prostě to, co jim zemědělství dalo. Byli to dobří rolníci, kteří nic neodprodali, ale taky nemohli nic dalšího dokoupit, udrželi tak pouze ten majetek, který zdědili.(Adámek, Pavlíček atd.).

Mezi střední rolníky patřil například i pan Jan Śnopl, který usedlost podědil po kmotříčkovi a dál pak jako mladík se oženil a hospodařil po svém. Jako šikovný učeň uplatnil se u souseda řezníka Pořického, pronajal si další pozemky a držel obecního plemenného býka, kterého připřahal k ostatním svým kravám a prováděl s ním orbu i ostatní polní práce.Býk tento vážil přes 9 metráků. Chodil denně pracovat jako námezdní síla a jen snad ve žních byl asi týden doma.

Teprve po první světové válce jezdil do naší obce obchodník, pan Finklár, s malým čtyřkolovým vozíkem, který mu táhl na náruční straně pes ,,doga,, a on podle něho na straně podsební klusal a uhýbal voje. Horší to bylo, když se ve vesnici objevila nějaká kočka, pak ochočená a krotká doga vzala to přes příkop a mnohdy na to praskl i chatrný odstávkový plot.

Tento pan Finklár vykupoval asi od čtyřech rolníků ranní dojení mléka a tuto 25 litrovou konev vezl domů do krámu, kde jej prodával. Odstředívky na mléko přišly k uplatnění před II. světovou válkou, kdy mléko, které nešlo na odbyt se všechno odstředilo a u odstředěného mléka se vařilo žitné kafe, nebo se mléko zakáplo hladkou moukou a byla z toho polévka k obědu. Smetana se ponechávala v chladu v hliněných punclákách v komoře nebo ve sklepě po celý týden a jen odvážnější některý nezbedný syn si ponořil do smetany stéblo slámy a trochu toho ze spodu upil, ale zase jen tolik, aby paňmáma nepoznala.

Smetana se poté stloukala v dřevěných máselnicích tak dlouho dokud pod vrcholkem se usadily máselné hrudky. Zpracované máslo se dávalo do dřevěných forem o obsahu půl kila.

Ve formách byly vyřezávány květy a ty se do té libry másla obtiskovaly aby byl jejich vzhled oku lákavější. Od některé krávy bylo máslo světlejší a tak jej mnohé hospodyně přibarvovaly roztokem z mrkve. Zpracované máslo se dávalo do hranatých jednoročních košíčků a tak se i v obchodě prodávalo.

Když se prodalo máslo, tak se u řezníka koupilo trochu loje a na něm se smažila velmi dobrá jíška, do které se už nemuselo kupovat žádné maso. Pro další potřebu koupila se kostka tuku, protože to bylo přece jen lacinější a rodiny musely počítat s každým krejcarem. Cestou z krámu staviti též nutno bylo se pro nějaký ten cukrlín, který sem byl pašován od německých hranic. Kafe slazené cukrlínem vytvářelo sice lepkavou chuť na jazyku ale člověk si na to rychle zvykl a chuti si dopřál jako by se jednalo o drahý opravdový cukr.

Nejpočetnější skupinou vesničanů byli ti, co měli málo, nebo někdo i vůbec nic z majetku. Mít pravidelnou práci jako třeba na dráze u železnice to bylo už nějaké postavení. Z naší vesnice za I. republiky to byl příkladně pan Jůza František, který sloužil v Chocni u posunu.

Pravidelně jezdíval na kole k vlaku do Zámrsku a jeho modrá uniforma se vždycky skvěla čistotou. Dbal na svůj zevnějšek poněvadž v civilu vyučený byl krejčím, ale práci v řemesle nezískal, tak se musel živiti na dráze. Na pracovišti byl příkladný a mnozí si jej pochvalovali, nešlo práci nějak odbýt, vždyť šlo o lidské životy a na jeho místo tlačili se desítky jiných nezaměstnaných. Pan Jůza se oženil se sloužící dívkou na statku se kterou koupili si malou stavební parcelu a postavili domek na dluh, který se za okupace lehčeji splatil tím, že koruna byla znehodnocena. Jinak za II. světové války kvetla šmelina a černý obchod a kdo se nebál riskovat přišel si na pěkné jmění a na neštěstí jiných sprostě vydělat. Tohle ovšem o panu Jůzovi neplatilo. Co si vydělal vlastníma rukama, to měl. Tak si koupil tele, které vychoval v krávu a od ní odstavil další jalovičku a tak s dvěma kravami obdělával najmuté pole o dvou hektarech po hajném paní Emilii Adámkové. Měl jen jeden vůz prkeňák, v němž však vozil naprosto vše co bylo potřeba. Například řepu vodnatku co byla určena jen na přechodné podzimní období ke krmení a na zimu uskladnila se pak do ,,krechtu,, což byla díra v zemi kde vrch řepy uložen v jámě přikryl se slámou a slabou vrstvou hlíny. Na Josefa sel pan Jůza mák a míval tak dobrou úrodu, že z větší části rozprodal ji po lacinu sousedům.

Jinak měl čtyři dcery a jednoho syna, který však za rok po narození mu umřel. Sám byl za okupace zvolen starostou a při jedné veřejné schůzi se nešetrně vyjádřil o nacismu. Poté byl zatčen, vězněn na Pankráci a později propuštěn, avšak na nemoci z politického kriminálu zanedlouho zemřel.

Nejčastější obživou bezzemků a malorolníků byla práce v lese, v zimě těžba dřeva, v létě kácení souší, dělání probírek, čištění příkopů, nebo sázení stromků. Při této práci před okupací dalo se vydělat 1,60 Kč na hodinu, za což se nechalo koupit například 16 kusů nejlacinějších cigaret ,,ZORA,, a za 10 hodin práce pak třeba dvě láhve přírodního vína. Vycházkový oblek stál v té době 360 korun.Směňovalo se i zbožím, například za 3 vejce byla k mání osmina litru čisté kořalky.

Malé stromy se kácely oblouční metrovou pilou a větší pak zase pilou roubíčkou ? břichatkou nebo se jí také říkalo kaprovkou, a to proto, že její zubatá část byla posazena do půlkulata jako břicho kapra. Duby, které měly na pasece průměr přes metr a větší, se kácely ve čtyřech tak, že na konci pili, která byla zakončena kolíkama, se připevnil z kalhot pásek a za něj další pracovník tahal. Stromy se řezaly u země asi 20 cm vysoko. Nejlépe se pracovalo v zimě, když byl mráz kolem 10 stupňů, to šly kabáty a rukavice dolů a lesáci si i u práce zpívali. Horší to bylo, když se kácely duby ve ?Vaškovských?, kde za Rakouska byla ostrostřelba a tu mnohé střely byly zavrtány ve dřevě. To potom, když se taková střela přeřízla napříč po její celé délce, tak pilu bylo nutno hned nabrousit. Za poledne nosily manželky lesáků oběd až do lesa, jedla se např. ?bendovka? ( omáčka z ovoce ), k tomu křesné placky nebo chlupaté knedlíky či knedlíky s mákem. Za práci v lese se velkého jmění nedalo nadělat, tak když se šlo domů, tak se vzalo na rameno asi 3 metrový kousek soušové borovice, doma se pak přeřízl na metrová polena a dal se do stojanu, který byl určen k prodeji. Jindy se k němu vykopal smrkový pařez, rozštípal a když byl metr kubický dřeva hotový, tak byla radost, když se mohl prodat. Když si však domů někdo přinesl dřeva více než mohl, přišel pak na prohlídku domů lesní mistr Příběmský nebo strážmistr Tobolka z četnické stanice v Horním Jelení. Nejčastější pokuta byla 20 až 50 korun, v horším případě pak basa na 24 hodin. V dřívějších dobách za hospodaření feudálních pánů z Rychumburku odpadky dřeva patřily dřevařům, ale pan lesmistr Příběmský tyto všechny požitky odboural a přenechal je hajnému za věrné jeho služby.

Zvyky a obyčeje

Mnohé zvyky, které byly dodržovány za první republiky, se dnes již skoro vytratily. Jako příkladně 24. února, kdy je Matěje, na ten den chodili mladíci po zahradách, i když bylo sněhu až po pás a holí otloukali ovocné stromy, a to všechny po řadě, a přitom zpívali říkanku:
Ó, ty svatý Matěji, máme k tobě naději, abys nám dal ourodu, na tu naši zahradu. Hrušky, jabka, karlátka, ať je plná zahrádka.
A to se znovu opakovalo, pokud se všechny ovocné stromy neotloukly. Když se skončilo, šlo se ke dveřím obytného domu a tam už obvykle stála hospodyně s ošatkou ovoce a dala každému koledníkovi po jablku a sušených křížal si mohl každý vzít podle libosti.

Pálení čarodějnic se provádí poslední den v dubnu. To již několik týdnů se sváží větvě z ořezaných ovocných stromů k Fidrhelom k lesu, odkud je záře ohně vidět až kdesi v Hlinsku a dále po části českomoravské Vysočiny. Mladí hoši, kteří chodí do školy, už 14 dní předem, vezmou doma pilku a sekyrku a jdou kácet menší souše. Vedle velké hromady nashromážděného dřeva se postaví dřevěná hranice, která se později zapálí a na ní možné opékati jest uzeninu. Malé děti běhají se zapálenými košťaty a vyhazují je do vzduchu. V současné době se vystřelují petardy a rakety ohňostroje. Bujaré veselí trvá až do půlnoci, většina dospělých však vydrží až do ranních hodin.

Ostatky se u nás nekonají alespoň 35 let. To se sešli mladí i starší, z práce se vzalo volno, každý se přestrojil za co mu bylo nejbližší, vzalo se několik hudebníků a už se táhlo přes několik vesnic. Koně táhli cikánskou boudu, cikánky našňořené jen tak ledabyle hádaly z ruky, cikáňata pobíhala kolem, Hurvínek na koloběžce projížděl se v každém baráku a vjel do všech místností, kominík vymetal i tam, kde neměl a leckterou ženu při tom umazal. Polští židé s rancema vykupovali peří, brusičky, fotografové, kejklíři, cvičené koně, vlci i medvědi a mnoho dalších masek. Zle bylo tam, kam jich do domu zapadlo třeba 10 najednou, to se taky i něco ztratilo a šlo se to zpět prodat majitelům. Večer byla tancovačka a ten, kdo se nevyřádil v dosytnosti v průvodu, pokračoval večer v masce či bez masky na sále. Tak se vítal příchod blížícího se jara a každý se toho zúčastnil.

Co je u nás dodržováno, jsou velikonoce, i když děti chodí celý týden do školy, kdežto dříve už na velký pátek měli volno. Ono kdysi dávno, když se v každé obci zvonilo na zvon poledne, aby lidi z pole šli již domů k obědu a večer klekání, tak tyhle dny měly zvony volno a prý odlétaly do Říma, aby je papež posvětil a právě v tyto dny chodí mládež po vsi, aby je nahradila svými hrkačkami a klapačkami. Oznamují ráno, poledne a večer a následně pak svým zpěvem lidu zvěstují Jidášovu zradu na Ježíši Kristu. Jejich zpěv pak praví toto:
,,O Jidáši nevěrný, cos to učinil, že svého mistra židům prozradil, teď za to musíš v pekle hořeti s Luciferem ďáblem tam býti. My školáci chodíme a Jidáše vodíme.,,
S hochy chodívají i děvčata, ale za Jidáše se do ovesné slámy strojí pouze nejstarší chlapec mezi 12-15 rokem. Jidáš se vodívá v sobotu dopoledne oděn do slabých slámových rulíků omotaných kolem celého těla a na hlavě mívá papírovou čepici s vyobrazením 30 stříbrňáků, za které Jidáš Ježíše zradil a udal Římanům. Jidáše děti zavezou na horní konec, odkud scházejí dům po domu a vybírají nadílku do velkého proutěného košíku. Jidáš shromažďuje svojí koledu do plátěného měšce a jiná odměna, kromě zapálení odstrojené slámy mu nepřísluší. Ostatní si rozdělí vše rovným dílem.
Další zvyk je velikonoční pomlázka, kdy staří i mladí chodí o velikonočním pondělí po domech a příbuzných na koledu. V prosinci též dodržuje se zvyk Mikulášské nadílky.

Za I. republiky to byla organizace dobrovolných hasičů, která prováděla osvětovou činnost. Vedle původního poslání hašení požárů, konali též veřejná cvičení a ustanoven byl též divadelní kroužek ochotníků.Nejčastěji se hrávala divadla se zemědělskou, či lesní tématikou.

Místní učitel byl u hasičů osvětovým referentem, obecním kronikářem, knihovníkem, režisérem, a mnohým dalším. V Jaroslavi byla jednotřídní škola zavřena po roce 1965 a veškerá další školní docházka spadala pak pod základní školu na Horním Jelení.

Mezi současné hlavní aktéry společenského života v obci patří místní Tělovýchovná Jednota, která za dobu své existence postupně vybudovala sportovní areál u lesa k Radhošti a i nadále se snaží tento areál postupně rozšiřovat.Členové fotbalového oddílu se skládají nejen z místních, ale i z okolních vesnic jako například Tyníštko, Radhošť, Trusnov, Uhersko, Vysoká a i jiné. Čestným členem jaroslavských sportovců byl i místní rodák Jaroslav Brož, jenž ve skoku dalekém vybojoval na halovém mistrovství Evropy 1972 v Grenoblu pro Československo bronzovou medaili a účastnil se i Olympijských her v témže roku v Mnichově.Zemřel velmi mlád ve 25 letech po těžké nemoci.

Tyto řádky jsou jen malým zlomkem obrazu z celkové minulosti života lidí, kteří v Jaroslavi žili a působili. Bylo čerpáno ze zápisů v Obecní kronice, záznamů Státního archivu v Zámrsku a vzpomínek bývalých občanů obce. Pokud se najde někdo, kdo by tyto řádky rád doplnil vlastními vzpomínkami, nebo fakty či fotografiemi bude vždy na Obecním úřadě vítán a vyslyšen.



František Wayrauch ml. ? kronikář obce


Aktuality

Ordinační hodiny MUDr.Jiřího Zdražila
01.8.2011  

Pohlednice obce Jaroslav
Nové pohlednice obce jsou k zakoupení na obecním úřadu nebo v restauraci "Rest Münster". Cena 5,- Kč za kus.
01.8.2011  

Ordinační hodiny MUDr. Dobiášové
31.7.2011  




Užitečné odkazy

Dobrovolné sdružení obcí Holicka



Přihlášení

Uživatelské jméno:


Heslo: